Poličsko

Popis statků a kroje na Poličsku v polovině 19. století



Poličský kroj:

Na ženském kroji převládala modrá barva doplněná bílým vzorem. Hlavní viditelnou částí oblečení je tmavě modrá plátěná zástěra s bohatou bílou výšivkou jednoduchého stylu. Její lem byl jednoduchý. Tvořila ho jemná bílá lemovka, která kontrastovala s modrou základní plochou. Podobné zástěry se najdou i v širší východočeské oblasti na Vysokomýtsku a v obcích směrem k Hronovu.

Pod ní se nacházela sukně, zvaná "kolovanka". Jednalo se o pruhovanou sukni z lněné příze. Šila se buď z modré látky s bílými pruhy nebo z bílé látky s pruhy modrými či červenými, řešené ve vzoru tak, aby se po ušití v sukni zužovaly směrem k pasu. Nikdy neměla více než dvě barvy. Název této sukně pochází buď z toho, jak byla vyrobena (pruhy šly kolem sukně) nebo z toho, že při roztočení sukně při tanci se vytváří barevné kolo.

Na těle měly ženy košilku z jemného plátna s delšími, do lokte sahajícími rukávy, zdobenou u krku a rukávů bohatými náběry síťované krajky, podobnými jako u kroje Litomyšlského. Na ni si pak navlékli nízkou, jednoduchou šněrovačku (kordulku) z měňavého hedvábí nebo černé látky, vpředu s páskem na přepnutí.

Přes ramena si přehodily bílý vyšívaný třírohý šátek, jehož konce na prsou překřížily, podstrčily pod pásek kordulky a vzadu zavázaly na ozdobnou smyčku. Na hlavu si připevnily uzlíčkovým stehem vyšívaný čepeček ozdobený vpředu jemnou paličkovanou nebo síťovanou krajkou. Na něj se vázala asi 2,5-3 m dlouhá stuha střízlivé barvy a geometrického vzoru. Stejnou si ženy připínaly i k zástěře.

Na nohy si oblékaly bílé punčochy a úzké černé střevíce s mašličkou zhotovenou z kůže. Kroj doplňovaly černé, dřevěné korále.

Mužské kroje měly v první polovině 19. století obdobnou sestavu, jaká se nosila v okolí Litomyšle. Mužská košile měla u krku vyšívaný límec, pod nějž se vázal bílý, taktéž vyšívaný, později hedvábný šátek. Kalhoty - koženky se nosily po kolena, kde bývaly svázány ozdobnými vysekávanými řemínky. Měly vpředu sklopec, v němž se také nosil bílý vyšívaný šátek. Pás byl široký, kožený, vyšitý pavím brkem nebo pobitý cínovými floky. Ke kalhotám se zprvu nosily nízké střevíce s vysokým nártem a bílé punčochy, později vysoké boty. Na košili si muži oblékali poměrně krátkou vestu - bruclek, jež nedosahoval až k pasu a bylo pod ním vidět košili. Navrch přišel dost krátký kabátec se stojatým límcem a u zápěstí velmi úzkými rukávy. Vesta i kabátec se šily z tmavé vlněné látky, většinou domácího původu a bývaly bohaté vyšívané. Na hlavě nosívali muži klobouk se širokou střechou, který si na vrchu bohatě zdobili černými stuhami.

Poličský kroj zanikl velmi záhy a kolem roku 1830 již nebyl všeobecně užíván. V současné době používá poličský kroj při svých vystoupeních například dětský folklórní soubor Lubeňáček z Lubné u Poličky.

 

Ženský kroj používaný ve folklórním souboru Lubeňáček

 

Popis statku na Poličsku:

Jak bylo zmíněno v článku Sádek u Poličky, v Sádku má charakter údolní lánové vsi se zástavbou dvorcového typu. Znamená to, že zde statek byl vystavěn tak, že čtyřboký dvůr byl kolem dokola obestavěn obytnými a hospodářskými stavbami. Ty jsou konstrukčně spojeny a uzavírají dvůr ze všech čtyř stran. Na našem území se tento typ domu označuje jako "Poličský dům".

Zajímavé je, jak byly v Sádku stavěny některé stodoly. Jedna taková byla přenesena do areálu na Veselém Kopci u Hlinska. Jedná se o čtrnáctibokou stavbu, která v Sádku stávala již v roce 1680. Podle katastrální mapy z roku 1839 (tzv. Císařské otisky) se takovýchto staveb nacházelo v Sádku více.

Polygonální stodola ze Sádku - čelní pohled.
Polygonální stodola ze Sádku.

Jak asi mohl takový statek vypadat na konci 19. století uvnitř se dovídáme v popisu statku v obci Široký Důl (asi 6 km severozápadně od Poličky) od Terézy Novákové:

"Že zdrželi jsme se valnou dobu rozhlidkou na homoli Štamberce, pozorováním Bosny, Vřeňových maleb, vnitřku kostelíka kdysi kališnického a jeho hřbitůvku, počíná nás obklopovati již večerní temno, když po nesmírné příkré stezičce, vinoucí se k prohlídce staré usedlosti, jež zdá se trčeti v oblačných mlhách. Klekání na bedněné vížce kostelíčka dávno bylo odzvoněno, devátá hodina se blížila a kolem stavení, na němž nikde nebylo viděti okének ani osvětlených, ani temných, jen sruby široké a vysoké zdi, vládlo nejhlubší ticho. Byla to trochu podivná hodina návštěvní, ale hodila se dobře k výletu do minulosti, do století sedmnáctého. Zbudovánť prý statek, jehož nynější majitel jest p. J. Síla, dle rodinné tradice r. 1666.

Po dlouhém klepání otevře se malá branka po stupních ("šlupních") přístupná, o vcházíme, oznámivše příčinu své zvědavé návštěvy, do prostranného, pokud pro tmu lze souditi dvora a na širokou "záprseň", na jejíž dlažbu proudí světlo z okének. Za krátko dospíváme síňkou sednice, veliké jako sál a značně vysoké, kahancem v ruce sprovázejícího nás hospodáře a na rychlo rozžatou svíčkou jen spoře ozářené. Rozsáhlost "seknice" jest neklamným svědectvím znamenitosti statku, neb čím cennějším byl majetek sedlákův, čím větší počet měr jeho polí, luk a lesů, tím i stavení a světnice obydlení byla rozsáhlejší. V Borové na př. jest usedlost čítající jen asi 30 měr, a když podivuje se příchozí prostrannosti hlavní sednice, která na chalupu jest neobyčejná, hned dostává se mu vysvětlení, že původně byl statek o stu měrách, který mezi četné dědice pak byl rozdělen, dílem i prodán, a že po letech koupí dostalo se stavení ovšem jen se čtvrtinou polí nejmladšímu synu. Mohutná sednice u Sílů sroubena je z oblých, silných černých trámů neb povalů, které i v nedostatečném osvětlení lesknou se jako křídlo havraní, hladky jsou jako sklo. Skuliny mezi nimi vyplněny "mazanicí" pěkně obílenou. K naší otázce, čím trámy natírají, odpovídá hospodář, že ničím, takové že bývaly, pokud se on pamatuje. Z jiných podání jest však znám zvyk selského lidu natírati trámy lněným olejem a tak se asi stávalo i v Sílově statku.

V jednom rohu naproti vchodu připevněna skříň koutnice, černá, nemalovaná, do níž uschovávány byly knihy, peníze a písemnosti. Pod koutnicí kolem starožitného stolu s trnoži a dále kolem stěny pod okénky běží pevná lavice či "lajc", na stěně pak z obou stran připevněny pod lesklým trámovým stropem obrovské řimsy či police na nádobí až po půl páta metru dlouhé, známého tvaru o truhlíku z předu otevřeném, nakloněné řezané liště a kolících v úzkém prkně zatlučených. Podobná řimsa jest i v druhém rohu a na ní prastaré veliké, žlutě polévané misky, jejichž hnědě stříkaný ornament spodobuje kohoutka. I zde stojí těžký veliký stůl a to mnohem zajímavější stolu hlavního, při němž obyčejně se sedává.

Spodek jeho pozůstává se dvou příčných rázovitě řezaných desek, jež spojeny jsou trnoží. Tak dle svědectví hodnověrných pamětníků vypadaly nejstarší na Litomyšlsku stoly, a že pravdu mluví starci, tomu svědčí letopočet 1743, který vydlabán jest ve spod stolní desky. Před stoly postaveny jsou "lenoušky" (staré selské židle) s opěradly jednoduše řezanými a otvory srdéčkovými.

K těmto vesměs věkovitým kusům nábytkovým pojí se vysoké, nastlané postele novějšího data a moderní skleník, v němž však uchovány roztomilé drobty minulosti, již vzpomenutá vajíčka pocházející od M. Břeně, učitele a písaře, na červené půdě bíle rýsovaná ornamentem lidovým. Na jedné ze vkusných těchto kraslic vyškrábáno latinskými tiskacími iniciálkami: Alleluia a letopočet 1819., na jiné kulatý květ, zvonečky, srdéčka atd. Blíže hlavního vchodu jest mohutná pod, na kterou lze vystoupiti po schůdkách a naproti ní pod stropem trčí cosi, čím kromě Sílova statku nehonosí se již žádné stavení, aneb zajisté jen málo která na Litomyšlsku a Poličsku; památný "palác", o němž již tolik od starých lidí jsme slyšeli, který však nepodařilo se nám dosud shlédnouti. Jest to jakási visací podlaha důkladně z černých trámů zrobená a sloupky rovněž dřevěnými k povalovému stropu připevněná, mající, pokud v rychlosti lze souditi, rozsah asi 4 neb 6 čtverečných metrů.

Na paláci spávala mužská čeleď či chasa, dle jiného podání ukrývali se na něm domácí lidé před vlky, i byl k němu přístup tím způsobem, že noclehář vystoupiv na schůdka k peci vedoucí, šlápnul pravou nohou na hmotný, pevný kolík, k účelu tomu ve stěně při peci upevněný, a zachytiv se rukou sloupku, vymrštil se nohou levou v před na podlahu paláce. Nynějšího času paláce již tak mnoho se neužívá, byl ponechán v sednici jaksi pro památku: když jsme v tmavou jeho prostoru nahlíželi, povalovaly se na něm pytle, provazy a řetězy. Kolem pece upevněna rovněž na stropě bidla, či jak se tu říkalo "dydla" neb "dydýlka", jiné "dydlo" ku předení potřebné uvidíš skorem uprostřed sednice v sousedství stolův a blíže něho spatříš i trám, o který opírá se domnělé (a zajisté dosti pravdivé!) vysoké stáří statku Sílova. Uchovaloť se ve všech statek obývajících pokoleních podání, že trám tento "vysazován byl po stu létech", to jest sto let po založení statku, a ježto na něm zcela zřetelně vyřezána jsou čísla 1766., spadalo by zbudování Sílova stavení do roku 1666., v dobu, kdy po svízelích pustošící války lid selský alespoň sbíral opět své síly.

Když shlédli jsme vše, co rozlehlá "seknice" chová starožitného, zve nás hospodář ještě, bychom podívali se do komory na starou stoupu. Pochází z dob, kdy si sedláci sami "ďály kroupy", poněvadž bylo do mlýnů daleko a cesty špatny a neschůdny. Těžký perlík pohybován jest nohou a zapadá tato palice do otvoru okovaného.

Při zmínce hospodářově o bídných cestách v době, kdy silnic bývalo málo, připadá nám, že statek Sílův ještě dnes je nepřístupen alespoň z vesnice, nad níž v oblacích ční jako sídlo sokolíkovo. I projevujeme vracejíce se do sednice vlídnému průvodci podiv svůj, že živnost tak znamenitá založena byla způsobem takovým, aby ještě dnešního dne svým majitelům steré činila obtíže. Do kostela, do vsi k spoluobčanům, pro vodu, na pole, všude že je daleko a cesta naprosto nechůdná!-

Ale hospodář jen se usmívá a vysvětluje nám, že vyjmouc namahavé vynášení vody ze studně, která jest na úpatí strmé stráně, obtíží těch není. Na statku ode dávna bývali tajní vyznavači evangelia, kteří později k víře helvetské se přiznali; ti co nejméně se sousedy se stýkávali a majíce obavu, by při svých tajných pobožnostech překvapeni nebyli, nebudovali nikdy stavení svých průčelím na cestu, nýbrž na sad, okénka seknic pak zhusta ústila na záprseň. Do kostela Širokodoského vůbec nechodili, když pak prohlášena svoboda víry, chodili do nové motlitebny "Domu Páně" v Borové, kam do dnešního dne církvi příslušejí a kam po svahu mnohem mírnějším vede cesta dosti obstojná. Pole a luka živnosti pak jsou vesměs na "zadcích" směrem k Oldříši, tudíž pěkně při ruce. A tak Sílův statek, ač náleží do Širokého Dolu, s osadou téměř nesouvisí a skorem se ho nestýká. "

 

Část mapy z roku 1839 se zvýrazněním půdorysu statků

 

Zdroje:

  • Jiřina Langhamerová: Lidové kraje z České republiky, nakl. Lidové noviny, Praha 2001
  • Poličský kroj
  • Teréza Nováková: Z nejvýchodnějších Čech, stať "Ve stopách mysli lidové", str. 31 - 37, Polička 1898
  • Stránky souboru Lubeňáček

| Autor: administrator | Vydáno dne 03. 08. 2010 | 3157 přečtení | Počet komentářů: 5 | Přidat komentář | Informační e-mailVytisknout článek
Ancestry - tvorba rodokmenu
WebZdarma.cz

Tento web site byl vytvořen prostřednictvím phpRS - redakčního systému napsaného v PHP jazyce.

Design by Free Flash Templates

Web site powered by phpRS PHP Scripting Language TOPlist MySQL Apache Web Server